Ten den jsme jeli s partnerem vybírat brýle. Abych byla přesná – partner si jel vybírat brýle. Měla jsem mu dělat jen poradce a kritika.
Když jsme vešli do velkorysého prostoru optiky, byla jsem ráda, že nemusím sama o ničem rozhodovat. Takové množství obrouček, tolik tvarů, barev, materiálů… Skoro mi přepadla panika – kde začít a jak dlouho to asi bude trvat. (Občas mám tyhle pocity v knihkupectví – nekonečné řady hřbetů knih, které mi spíš matou. Velká možnost výběru, která výběr znemožňuje.)
Přichází mladý – trochu rozpačitý – optik a vyptává se – máte vybráno (haha, má smysl pro humor), máte představu, jakou chcete cenovou relaci… Partner odpovídá své klasické: „Hlavně nic expresivního.“
Optik začíná vyndávat jedny obroučky za druhými a odkládat je na stolek – pěkně do řady jako vzorné vojáky. Taková minipřehlídka. Jen uniformita chybí: kulaté-hranaté, tmavé-světlé, jednobarevné-vícebarevné, kovové-plastové, malé-velké… Přebíráme je poctivě, jedny po druhých – partner si je nasazuje na nos – nic není ono. Dostavuje se lehká únava, začínám zívat – nudím se. Začínám mít podezření, že nic nevybereme.
Optik se šibalsky usměje a říká něco jako: „Pak tady máme ještě exkluzivní řadu…“ V hlavě mi zabliká červená kontrolka ostražitosti – „exkluzivní“ řady nemám v lásce. Optik si bere do ruky ze šuplíku za pultem malý lesklý klíček a přechází do nejzazšího koutu, k uzamčené vitríně. V ní je s dobrým vkusem rozmístěno pět obrouček. Kdyby neřekl to zaklínadlo „exkluzivní“, řekla bych si „hurá“, konečně něco, co se dá shlédnout najednou, co se dá v hlavě udržet a porovnat. Konečně něco, co má kolem sebe dostatek místa k tomu, aby to vůbec bylo vidět.
Optik sahá po dvojích tmavých obroučkách. Podává je partnerovi. Já se mezitím rozhlížím (vždycky se rozhlížím a hledám něco, co by mě „zaměstnalo“, mapuji teritorium). Nad vitrínou je velká černobílá fotografie rozesmátého chlapíka. Krátké rozježené vlasy, vousy, veselé oči s jiskrou – samovolně se na něj také usměji. Přemýšlím, proč je na reklamní fotografii v optice chlap bez brýlí… Něco mi tu nesedí. Ale je to sympaťák – tak možná zase jeden „kreativec v reklamce“, kterému přízemní záležitosti jako „funkčnost“, není dost dobrá.
Optik říká: „Tyhle obroučky jsou od Philippe Starcka.“ „Hm, no a co?“, myslím si. Neznám žádného Philippe Starcka. On má být pro mne nějakou zárukou? Nenakupuji věci podle toho, jestli jsou od NĚKOHO nebo od NIKOHO.
Partner si bere obroučky do ruky a nasazuje si je na nos. Po tváři mu přeběhne výraz absolutní spokojenosti a to se ještě ani nepodíval do zrcadla. S jeho očima blízko u sebe a silným kořenem nosu je výběr brýlí spíš za trest. (Ještě, že je to jen jednou za pár let.) Drtivá většina brýlí mu sedí nad obočím, mimo horizontální osu.
Ale teď tu stojí, obroučky padnou jako by je někdo „šil“ přímo pro něj. A k tomu jsou vzhledově dokonalé. Jestli má doplněk plnit funkci, že doplní a podtrhne to zajímavé, pak to tyhle obroučky dělají bez výhrad a na 100%.
Neodolám a zkouším si je také. Sedí i mně, sluší i mně – mohla bych v nich okamžitě odejít. Na nose je necítím, jsou jako druhá kůže.
Optik s neskrývaným zájmem sleduje, co se před ním odehrává. „Jo, to je holt Philippe Starck.“ Bystřím na nejvyšší stupeň. Ten rozesmátý chlapík na fotce není reklamní „panďulák“, ale to je on! „Aha, aha.“ Optik vysvětluje technologii kloubu u obrouček. Můžete ho ohnout na kteroukoliv stranu, můžete s ním kroutit dokola…když si na brýle sednete – nejspíš prasknou skla, ale určitě ne obroučky.
A tak partner kupuje tuhle věcičku od Philippe Starcka.
Za dva dny potkávám kamaráda a jeho přítelkyni – akademickou malířku, která se zabývá designem oděvu a obuvi. Ani nevím, jak k tomu dojde, ale najednou padne jméno Philippe Starck. Mluví o obroučkách, které kamarádovi úžasně sedly, ale on si je nakonec nekoupil. Je to trochu váhavý střelec a tak zaváhal, a když tam přijel následný den, obroučky byly prodané (jasně, koupil si je můj partner J ).
V tom samém týdnu sleduji pořad o designu na Spektru. Asi je jasné, o kom ten díl je. Ale kdyby to jasné nebylo – na pořadu dne byl Philippe Starck. Hlavně jeho interiéry a počiny z oblasti architektury. Nemohu říct nic jiného než „skvělé“ – pokud jde něco vyslovit s otevřenou pusou údivem.
Večer ležím v posteli, dívám se na stíny na stropě a přemýšlím, jestli je to všechno náhoda. Před týdnem jsem toho člověka neznala – vůbec jsem netušila, o koho jde a teď se s ním opakovaně setkávám… Myšlenky víří, obrazy běží, usínám – s Philippe Starckem J
Uplyne několik dalších dnů, kupuji si knihu o současných významných designérech od nakladatelství Taschen. Listuji, prohlížím si obrázky a fotografie, čtu osobní motta designérů. Najednou zase ten usměvavý chlapík - prostě je zase tu. Naše další rande.
Možná existuje synchronicita – možná ne – ale určitě by stálo za to zjistit, kdo je Philippe Starck a co bych se od něj mohla naučit.
A tak se učím:
1.) Právem a povinností designéra je pochybovat o legitimitě výrobku a také o svém působení.
2.) Jedním z nejpozitivnějších kroků designéra je odmítnout udělat něco, s čím nesouhlasí (měl by odmítnout, když předmět už existuje a dokonale funguje).
3.) Dobrý produkt je produkt, který dlouho vydrží.
A tak mi z toho vychází jediné:
Dělej něco, co má SMYSL.
(kurzívou citace: Design pro 21.století, Charlotte and Peter Fiellovi, nakl. Taschen, str. 162
všechna použitá foto www.philippe-starck.com)
